Kočárek VS nosítko? Čiré zlo nebo skvělý pomocník?

Preferujete kočárek nebo nosítko? Teprve plánujete nebo už máte vybráno? Chtěli jste pořídit jen nosítko a místo toho teď vozíte v kočáru či naopak? Vrtá vám hlavou, proč některé maminky nechávají své dítě v kočárku i přes to, že je dneska možnost nosit své dítě pohodlně a stále při sobě? Při pohledu na plačící kočárek se vám svírá hrdlo úzkostí? Přála by jste všem maminkám, aby se dozvěděli o možnosti nošení nebo vám naopak připadá, že děti v nosítku spíš trpí?

Když jsem před lety byla na kurzu nošení, všechno se to zdálo tak úžasné a já se těšila až si pořídím svůj první šátek. Ženy na kurzu mluvily o šátkování tak krásně, že jsem začala váhat zda má vůbec smysl kočárek pořizovat.

Na kurzu jsem se dozvěděla, že je nošení v naší společnosti sice řadu let, ale stále je to způsob transportu, který někteří striktně odsuzují. Na vlastní kůži jsem zažila, že vznikají kvůli nošení nepříjemné dohady, a to dokonce i mezi maminkami.

Já musím souhlasit, že šátek na nošení je geniální věc a sama jsem s ním měla v těhotenství velkolepé plány. Avšak nic není černobílé a každá mince má dvě strany.

Jaké jsou výhody nošení?

Máte stále volné ruce a dítě se díky neustálé blízkosti maminky cítí v bezpečí. Nemusíte se nikam rvát s kočárkem a jdete kam potřebujete. Bez ohledu na monstrum se čtyřmi koly, elegantně vlezete do MHD i do výtahu.

Když víte jak na to, můžete v šátku dokonce kojit. Za chůze, v MHD, v obchodě, prostě kdekoli, a to dokonce tak, aniž by si toho kdokoli všiml.

I když se mi šátkování zdálo jako jasná volba, kočárek jsme pro sychr pořídili. Moje okolí nosítko neznalo a nechtěla jsem dělat přílišné vlny. Už tak si moje rodina klepala na čelo, když jsem obhajovala domácí porody.

Nezdržujuj! Co bylo dál?

Když se dcera narodila, byla tak maličká, že jsem neměla odvahu do šátku si jí navázat. I když jsem vázání měla v malíku, s živým dítětem už to taková brnkačka nebyla. On totiž tréning s panenkou je přeci jen trochu víc na pohodu než když na sebe neobratně jednou rukou vážete živé miminko.

Nakonec mi pomohla úžasná laktační poradkyně, která nám pomáhala s kojením, které trochu vázlo. Trochu hodně vázlo. I když jsem byla chodící učebnice o kojení, byla jsem za služby této ženy velmi vděčná. Mimchodem, DOBROU laktační poradkyni doporučuji všem ne-kojícím ženám! Pomohou nejen s kojením, ale pávě i třeba s šátkem, látkováním a dalšími záležitostmi, které se v těhotenství zdají jednodušší.

Malá první dny krásně usínala, a tak nebyl ani důvod k navazování. Po pár dnech jsem po šátku přeci sáhla. Když nemohla usnout, navázala jsem si jí na sebe, párkrát jsem se zhoupla v kolenou a bylo uspáno. Bylo to tak úžasné! Když mi to malé vlasaté stvořeníčko spinkalo na prsou, byl to překrásný pocit.

Ven jsem se ale s šátkem neodvažovala vyjít. Cítila jsem, že potřebuju mít vedle sebe jistotu v podobě kočárku, protože:

• Nedovedla jsem si představit, co budu dělat, když nastanou potíže. Jakékoli.
• Co když se jí v šátku nebude líbit?
• Co když začne malá plakat?
• Kde jí budu najednou z té skoro třímetrové látky vyvazovat? Kam jí odložím? A kam dítě?
• Kde budu mít své věci?
• Kam dám náhradní oblečení?

Venku bylo krásně a já potřebovala nosit deku na ležení. Taky jídlo a pití. Přeci to nebudu tahat celý den v batohu, ne?! Klasické obavy nezkušené, unavené nebo líné nosičky (jak kdo chce), která přestala vnímat nošení jako jedinou a nejlepší možnost.

Zkrátka, v praxi mi to v tomto ohledu nepřišlo ani trošku pohodlné a bez kočárku jsem si připadala jako bych byla nahá.

Ten rok byla neobvyklá horka. Já byla ráda, že jsem oblečená-neoblečená a už jen z té představy, jak se točím do obrovského kusu látky, se mi rosilo čelo. Někdy i trošku knírek.

Sice jsem byla proškolena o možnostech materiálů, které jsou vhodné do veder, ale stejně… byla to další vrstva – nejen šátku, ale i teplé potící se kůže. Měla jsem dojem, že jsem se s šátkem trochu unáhlila. Svoje těhotenské představy jsem byla nucena přehodnotit.

Zůstala jsem srabem

Každá máma asi uzná, že v mateřství platí pravidlo: Hlavně si nic neplánuj! A tak jsem v přehodnocování šátek VS kočárek musela pokračovat. Z ničeho nic se totiž dcera začala v kočárku budit. Což by mi nevadilo. Věděla jsem, že děti mají na práci i jiné „aktivity“ než je spánek. Jenomže ona začala být celkově v kočárku velmi nespokojená a budila se nevyspalá a mzutá.

Moje dcera obecně nepatřila mezi ty klidné usměvavé děti. Stále sebou mrskala a za pravidelného ublinkávání po sobě zanechávala stopy. Fantomas byl tenkrát těžce pokořen. Nebudu teď naše potíže rozpitvávat, ale pokud vás zajímá, čím jsme procházely, můžete si přečíst v článku Když se z mateřství stane očistec.

Teď ale zpět ke kočárku. Reflux byl totiž další důvod proč byla pro moje dítě praktičtější poloha v leže.

Kočárek jako denní dávka stresu

Měla jsem odzkoušeno, že na převoz spícího dítěte mám zhruba 20 – 30 minut. Z bodu A do bodu B. Žádné prostoje! Jinak začal řev a já musela malou z kočárku na pár hodin vyndat. Né vždy jsem to stihla a jít do obchodu nebo restaurace byla pro mě na několik měsíců zakázaná zóna.

Stávalo, že jsme se dostávaly domu i několik hodin, protože když jsem chtěla malou dát zpět do kočárku, křičela jako bych jí stahovala z kůže. Nešla utišit, ale výjimečně se dala uhoupat ke spánku. Sice za křiku, ale někdy se to podařilo.

Proč jsi proboha nepoužila nosítko??

Byla jsem tak strašně unavená a vystresovaná. Den co den, noc co noc, měsíc po měsíci jsem poskakovala zkoušíc uspat a utěšit své neutišitelné a neuspatelné dítě. Proto jsem byla ráda, když jsem si mohla kočárkem od nošení odpočinout. Časem ale nepomáhalo ani houpání, ani kočičí hlavy (bydlíme v hlavním městě, ne v útulku) a ani závodění po pražské zeleni. I přes to, že jsem nosítko stále vozila sebou, neměla jsem po probdělých nocích sílu navazovat ještě přes den.

Nakonec mě ale situace donutila. Po pár měsících jsem pochopila, že se z pomocníka v podobě kočárku stal už jen čistý stresor pro nás obě a je tedy nutné odstavit ho z provozu. Bylo na čase zvolit záložní plán.

Šátek na scénu!

Byla jsem neustále poblitá (pardon, ale o klasické ublinknutí se prostě nejednalo) od hlavy až k patě a i když mám kefír ráda, o vůni miminek a maminek jsem mívala jiné představy. Netrvalo ale dlouho a novou image jsem přijala. Ne úplně dobrovolně, ale člověk zkousne ledasco.

Někdy nám holt nezbývá než vlastní strachy překonat. Život je v tomhle ohledu úžasný, protože nám nedovolí stát na místě a nutí nás ke změnám. I když jsem se tenkrát na nošení dítěte tolik těšila, nakonec to pro mě znamenalo obrovské vystoupení z komfortní zóny.

Stal se zázrak!

Moje dítě konečně neplakalo a spalo! To byla úleva! To maličké, spokojeně funící tělíčko na mém hrudníku. Když mi dcerka spala v nosítku, byl to moment, kdy jsem se mohla s ní mazlit a hladit ji bez obav, že se vzbudí s křikem. Ten pocit neustáleho tulení byl naprosto neskutečný.

Po kočárku se mi několik měsíců vůbec nestýskalo. Ba naopak! Při pohledu na něj se mi dělalo fyzicky zle. Když jsem kolem něj jen prošla, měla jsem co dělat, abych nebrečela. Nelítostně mi připomínal ty stavy obrovské bezmoci a beznaděje, které jsem s ním prožívala. Připomínal mi tu bezmoc a zoufalství, kdy jsem nedokázala uspokojit své vlastní dítě.

Z pohledu na kočárek mi bylo špatně

Ten pocit, kdy jsem na hodinkách sledovala délku spánku. Ten pocit, kdy jsem měla panickou hrůzu z toho, že ji někdo nebo něco probudí. Ten neustálý strach, kdy se spustí nekonečný vřískot v MHD. Ten pocit, kdy jsem po probdělé noci prochodila celý den houpajíc kočárem do zblbnutí.

Ten pocit, když jsem nevěděla co se bude dít za 5 minut. Ten pocit, když jsem si nemohla s nikým nic naplánovat natož si zajít do obchodu pro kojící tílko.

Smutek, lítost, vztek, prázdnota, bezmoc, zoufalství. To jsou slova, která byla pro mě synonymy ke slovu KOČÁREK.

I když bylo pro mě nosítko osvobození, duhu jsem neviděla a jednorožec taky nepřišel. I když se pro mě kočárek stal frustrujícím archetypem neštěstí, stejně jsem ostatním mámám kočárky záviděla. Lépe řečeno, záviděla jsem jejich spící děti, a také nákupy, které si v nich vozily.

Záviděla jsem mámám, že si mohou odpočinout, když jejich dítě spí, zatímco já jsem na břiše nosila časovanou bombu. Zatímco ostatní maminky četly knížku nebo se v parku ukousávaly nudou, já se nepřestávala houpat v kolenou.

Vždy se najde někdo kdo nás odsoudí

Když jsem vozila v kočárku ukřičené dítě, některé nosící maminky mě nejspíš odsuzovaly. Když jsem nosila v nosítku dítě, které se po probuzení začalo Hulkovou silou rvát z nosítka, pravděpodobně mě odsuzovaly maminky s kočárky. To byly chvíle, které jsem si opravdu nezáviděla. Pro okolí jsem budila dojem opičí matky co nedopřeje dítěti pohodlí v kočárku nebo matky tyranky dusící své dítě v kusu hadru. Už jsem ale byla vůči všem těm pohledům imunní.

Jen já jsem totiž věděla jak se věci ve skutečnosti mají. Jen já jsem znala důvody proč ke svému dítěti přistupuji, pro některé přihlížející, nepochopitelně. Navzdory tomu, kolik nepochopení jsem směrem k mé dráždivé dceři získala, neztrácela jsem čas jakýmkoli vysvětlováním nebo snad studem, když na mě někdo koukal skrz prsty. Byla by to jen ztráta mé energie, kterou jsem si nemohla dovolit plýtvat.

Není pláč jako pláč

Pochopila jsem, že je zásadní rozdíl v dětském pláči. Kamarádka mi říkala, že když její dítě v kočárku brečí, nevyndá ho a ono usne. Mumlala jsem si cosi o nerespektujícím přístupu. Záhy jsem pochopila, že ten pláč, o kterém ona dříve mluvila, je docela jiný než ten náš. Pláč jejího dítěte zněl jako když bečí malá ovečka. Byl to pláč z únavy a ne jako ten náš – srdce a uširvoucí.

Mimčo si zlehka „zabečelo“ a spokojeně usnulo. Záviděla jsem jí a možná mě i trošku štvala. O takové pohodičce jsem si mohla nechat jen zdát. Pochopila jsem ale jedno. Když někdo říká, že své dítě nechá klidně brečet, neřeším to. Protože prostě o tom vím prd!

Kočárek mi nepřinesl jen trauma

Tenkrát jsem pochopila, že nikdy nemůžu vědět, co za chováním druhých opravdu stojí. Ať se jedná o kohokoli. Byla to obrovská zkušenost, která mi pomohla přestat řešit ostatní a nevnucovat jim svoje pravdy. I když mě jiné maminky možná odsuzovaly, nemohly tušit, že mám teorii sice zmáknutou, ale v naší realitě prostě nefungovala.

Pohled na spokojené mámy mě uvnitř velmi bolel. Ale..

• Měla jsem možnost poznat obě strany mince, tedy klady i zápory ze světa kočárků i nošení.
• Měla jsem možnost přehodnotit svoje představy o perfektní a respektující mámě.
• Měla jsem plné ruce práce a neměla čas na kritizování druhých.
• Pomohlo mi to přestat kroutit hlavou nad jednáním nekontaktních rodičů.
• Byla to pro mě lekce pokory. Teď už si nedovolím soudit jiné matky, ať dělají cokoli. Protože pravé důvody, které každého vedou k jakkoli divnému chování, já nikdy nemůžu znát. Pokud se jich nezeptám.

Ať děláme cokoli, nějaký důvod k tomu vždy máme. Jestli je to důvod oprávněný nebo ne, nemáme právo nikdo soudit. Vždy se najde někdo pro koho nebude naše jednání dost dobré. To je v pořádku. Život přináší možnosti k učení a růstu. Je na každém z nás zda se chceme učit nebo ne.

A co bylo po tom?

Všechno má svůj happy end. Dcera kočárek vzala po několika měsících na milost (Avšak žádné bezstresové akce to nebyly.) a o čtyři roky pozdějí prosila, ať v něm může někdy usnout. Takže jsem si mohla spravit chuť 🙂 Ale… vozit čtyřleté dítě v kočárku bylo na pováženou a zase to smrdělo opičí matkou, která nedovolí dítěti běhat. Jezus!!! Ale nechávalo mě to v klidu. Měla jsem prostě pro vození čtyřleťáka své důvody.

Kdybych si ale vozením nespravila chuť, respektive nenahradila negativní zkušenost tou pozitivní, možná bych měla při pohledu na kočárek osypky dodnes. Kdybych v tom svém neštěstí neviděla životní lekci, možná bych odsuzovala mámy s kočárky a na potkání bych poučovala o správnosti nošení. Možná bych své trauma vyměnila za pocit výjimečnosti, pod záminkou, že dopřávám svému dítěti více péče a lásky než druzí. Trauma se dá totiž kompenzovat různými způsoby.

Pro mě bylo důležité zvědomit si, že za mé pocity opravdu nemohly kočárky nebo maminky neznalé nošení. Za mými nepříjemnými pocity byla pouze moje špatná zkušenost. Traumatická událost, která mi udělala šrámy na duši, by se ozývala pokaždé, když bych uviděla kočárek nebo uslyšela plakat dítě.

Poučování jako forma terapie

Pokud máme silné nutkání někoho odsuzovat nebo poučovat, je na místě se zastavit a popřemýšlet, co nás k tomu nutí, proč mě chování druhých dráždí nebo bolí. Podvědomí je potvora nevyzpytatelná, ale když se sním naučíme komunikovat, méně radíme a lépe vnímáme sebe i druhé.

Pokud v nás někdo nebo něco vyvolává nepříjemné pocity, je dobré se zastavit a dát těmto pocitům pozornost. Pravděpodobně se v takové chvíli hlásí naše podvědomí o slovo. Dejme mu tu pozornost a zbavme ho nepříjemného zážitku, který v něm kdysi uvízl.

Pokud v nás chování druhých nevyvolává pnutí a potřebu radit, je to opravdu osvobozující. Pak už nemusíme čekat až nás někdo ocení a dá nám za pravdu.

Máte podobnou zkušenost? Přinesla vám nepříjemná situace v životě něco? Nebo spíš cítíte, že potřebujete pomoct rozklíčovat co se za vašimi nepříjemnými pocity skrývá? Chcete pochopit nepříjemnou zkušenost, která vás stále trápí? Svůj příběh nebo dotaz pro konzultaci mi můžete napsat SEM.

Můžete si taky stáhnout průvodce zdarma, který vám pomůže čelit náročnému období nejen s dětmi, ale v jakékoli sresové situaci. Najdete ho přímo tady  7+7 tipů první pomoci při stresu a vyhoření.

Další moje články najdete tady na BLOGu. Zvu vás do podpůrné soukromé skupiny pro ženyPokud také rádi chápete životní situace, zvu vás do soukromé skupiny Kořeny svízele – Vědomá žena a zdavé dítě | Celostní péče, kde sdílím informace ohledně zdraví, mateřství, dětí, osobního rozvoje a homopatie.

S Láskou