Co když se mají jiné mámy lépe?

„Mám uplakané a nespavé dítě. Namísto toho, abych si vážila, že je moje dítě zdravé, jsem zoufalá. Ostatní mámy jsou spokojené, zatímco já to neumím.“

Už od dětství je nám vštěpováno, že se máme s druhými dělit a ostatním přát jen to nejlepší. Určitě se ale každému z nás někdy stalo, že jsme při pohledu na někoho, kdo se má lépe než my, pocítili ten nepříjemný pocit v břiše. Zažila jsem to…

Třeba v mateřství, kdy jsem cítila ten pocit nespravedlnosti a vlastního nenaplnění, když jsem potkávala usměvavé maminky sedící v parku u svého kočárku. Cítila jsem se hrozně. Nedokázala jsem být vděčná, že mám zdravé dítě a ještě jsem jim záviděla, že se můžou hodiny nudit. Někdy mě i trochu štvaly!

Kdo závidí, půjde do pekla?

Můžeme sice předstírat, že se nás téma závisti netýká, protože jsme dobře vychovaní. Ale ve skutečnosti to tam stejně někde je. Když před vlastními negativními pocity budeme zavírat oči, nebudou jen vidět. Budou totiž tiše čekat na první příležitost, aby nám zase udělají v břiše těžko a pokazily náladu. Třeba právě v mateřství.

A co se to v nás vlastně odehrává?

V dobré víře být milý k druhému, přehlížíme pak sebe samé, protože říkáme něco jiného, než co cítíme doopravdy. Dochází tak k popírání vlastních pocitů a tím se chováme vůči sobě destruktivně.

Když mě závist doslova drtila

Pocit závisti a nespravedlnosti mě doprovázel v dětství, v pubertě, v práci, ale také dlouhou dobu po porodu.

Někdo si může pomyslet, co jsem jako matka mohla komu závidět, když jsem měla zdravé dítě! V mém příběhu o tom, „Když se z mateřství stane očistec“, se mimo jiné dozvíte, že velkým zádrhelem v mateřství může být i nekvalitní spánek. Nemyslím ale můj. Ten by byl kvalitní i s nůší hrachu pod matrací. Ano, záviděla jsem ostatním mámám děti, které dokáží usnout. Ne o samotě nebo bez uspávání. Prostě jen USNOUT….

…Jelikož nosítko pro zvracející miminko nebylo úplně šťastné řešení, z posledních sil jsem pobíhala po velkoměstě s nadějí, že holčička usne a ječící kočárek na chvilku utichne. Jen dodám, že termín „ječící“, není výraz matky tyranky, ale výraz pro srdcervoucí zvuk, který neměl s klasickým pláčem nic společného.

Nemohla jsem přijít na to, proč zrovna já jsem si NEzasloužila to klidné spící miminko, které mají mé kamarádky a evidentně i všichni na světě?!

Byl pro mne doslova šok, co jsem zjistila!

Když jsem měla sraz s kámoškama na zahrádce jedné restaurace, byla jsem svědkem něčeho, co bylo pro mne tehdy až nadpřirozeného. Kamarádky stejně stará holčička se po několikahodinovém spánku v kočárku vzbudila. Kamarádka pouze okomentovala „změnu stavu“ v kočárku a prohlásila, že se nejdřív nají a pak malou nakojí. ,,CO??? To jí tam nechá jen tak plakat?“, hrklo ve mě.

Samozřejmě, že nenechala. Ona totiž byla holčička po celou tu dobu úplně klidná. Když zrovna nepozorovala hračky zavěšené na stříšce kočárku, usmívala se na mihotající se listí na větvích stromů.

Nechápala jsem jak je to možné. Krom toho, že tu mojí princeznu nějaké hračky nechávaly docela chladnou, po spaní jsem ji musela vždy hned zvedat. Jinak bylo zle a kočárek se rozezněl do všech světových stran.

Další šok pro mne bylo to, že ji po nakojení položila zase zpět do kočárku. Když jsem viděla, že úplně bez váhání zavřela oči a spokojeně usnula, málem mi drblo. Prostě jen tak… z ničeho nic usnula! Bez emocí a jakékoli fyzické námahy její mámy, usnula úplně zadarmo. Zavřela oči a prostě spala!!!

No co, tak má někdo štěstí!

Pro mne nebylo mateřství snadné. Moje dítě nevydrželo chvíli v klidu ani na rukou, natož kdekoli mimo ně. Permanentně jsem hledala způsob jak miminko uspokojit. „Ale co, halt někomu bylo shůry dáno!“, zlehčovala jsem své závistivé emoce.

Hřebíček do rakvičky přidala další moje kamarádka, když jsem jí svůj zážitek nevěřícně vyprávěla. Ta, bez jakéhokoli náznaku udivení, suše konstatovala, že tohle děti běžně dělají. Lehnou si a spí. Když potřebují, prostě zavřou oči a usnou.

A tak jsem zjistila, že ne každý musí denně hodiny pružit v klenou a snažit se o uspání s nejasným koncem.

Byla jsem zdrcená.

Snila jsem o spícím miminku po mém boku, které mohu pohladit a objímat beze obav, že se mi po dlouhých hodinách uspávání zase vzbudí s neutišitelným pláčem. Ty krásné okamžiky, o kterých všichni tvrdili, že se nebudou nikdy opakovat, já nezažila. Článek o citlivých dětech nazdete TADY a o tom, že Klidná máma NEznamená klidné dítě najdete tady.

Bylo to snad prokletí?

Závistivě jsem hleděla do cizích kočárků a s potřebou bezvýznamné útěchy jsem marně hledala podobně (roz)laděné děti. Nechápala jsem, proč musím nést takovou tíži. Před porodem jsem byla připravena na velkou zátěž, ale tohle jsem opravdu nečekala. O tom, co je tohle za prokletí, jsem mohla tehdy jen spekulovat.

Někdy mě přepadaly myšlenky, že bych to chtěla mít jako ostatní. Tu pohodu jakou mají jiné mámy a ani si jí neváží. Nudí se nebo se vracejí do práce, aby vytvářely hodnoty.

Ten nejšťastnější okamžik, kdy pro mě bylo usnutí vlastního dítěte, braly ostatní mámy jako samozřejmost.

Jak se netrápit myšlenkami, že se má někdo lépe?

Pochopila jsem, jak pocity závisti zažehnat a cítit se zase dobře. Uvědomila jsem si, že pokud někomu „chci“ závidět, měla bych mu závidět sakum prdum všechno. Takže i to, jaký žije život. S kým, kde a jak. Prostě celou jeho bublinu. Minulost, přítomnost i budoucnost.

A víte proč? Nemůžeme si jen tak od někoho vydloubnout kus z jeho života, jak se nám zrovna hodí. To prostě nejde. Bylo by to vytržené z kontextu. Asi nějak takhle…

Při návštěvě obchodu pěkně pozdravíme paní prodavačku a vyřkneme naše přání: „Dobrý den, líbí se mi tady na tom svetru vzor s jelenem. Jen se mi nelíbí barva toho svetru. Zelená mi totiž nesluší. Vzala bych si tedy jen toho jelena, ten se mi líbí moc!

Divný, co? Protože takhle to prostě nefunguje. Ani se svetrem, ani v životě.

Je potřeba vnímat NEJEN to líbivé, ale také se dívat na všechno jako na celek. Pokud se mi líbí jelen, navzdory nevyhovujícímu žíhání vlny, buď ho koupím celý, nebo odejdu s prázdnou.

S tím záviděním je to podobné.

Je potřeba věnovat pozornost i tomu, co je na tom hezkém „napletené“ okolo.

I když se někdy může zdát, že je krásné i to okolo, neměli bychom zapomínat, že součástí pěkného svetru jsou i jeho švy, které nejsou na první pohled vidět. A pokud svetr osobně neotočíme naruby, nikdy nemůžeme vidět, jak kvalitní švy tenhle svetr má.

Místo závisti inspirace

Věřím, že všichni máme nějakou pomyslnou karmickou nádobu, kterou během svého života plníme, čímž si vytváříme vlastní budoucnost.

Jako by každá naše myšlenka, každý náš čin, měl barvu, kterou postupně vléváme do veliké sklenice. Neustálým sléváním pak vzniká specifická barva, v jejíchž tónech se náš život dál odehrává. Stejně jako mé mateřství, které bylo bezesporu ovlivněno i mojí minulostí.

Vždy, když mě popadla vlna závisti, ptala jsem se sama sebe: „Závidím kamarádce opravdu tak moc, že bych kompletně svůj život vyměnila za ten její? Chtěla bych mít k tomu spokojenému spícímu miminku i ukřičeného muže, chronickou zácpu, bydlet v paneláku a na krku hypotéku?

Chtěla bych mít spící miminko, které trápí ekzém, alergie nebo jiné neduhy?

Vyměnila bych to moje nespící miminko za nějaké spící?“

Tohle mě uklidňovalo.

Protože odpověď vždy zněla: NE!! Nechtěla bych mít ani jiné dítě, ani žít život někoho jiného. Věděla jsem, že chci žít dál ten svůj. Možná je třeba teď úplně blbej, ale je můj. Je to moje dílo, jsou t moje barvy, moje sklenice života!

Vědomí není nevědomí

Na vědomé úrovni to máme teď vyřešené.

Ale co ten pocit, pokud tam stále je?

Ten pocit, že mě opravdu tíží, že má sousedka lepší auto, barák, svalnatého manžela, hodnou babičku nebo miminko, které krásně spinka? Co s tím, když si to dokážu vysvětlit, ale neuklidňuje mě to?

Všichni v životě někdy řešíme nepříjemnosti a je jedno zda se něco zdá jako důležitější. Co my považujeme za ,,málo“ někdo by za to dal celé království. Nebavíme se tedy o hodnotách, ale o tom vnitřním pocitu, který nás tíží a nechceme ho popírat.

Krátkodobě zažehnat pocit závisti, nebo-li pocit, že nám něco chybí, je jedna věc. I když je to pocit nepříjemný, měli bychom mu věnovat více pozornosti.

Abychom se ho zbavili úplně, můžeme pátrat po jeho PRApříčině nebo s ním aktivně pracovat.

A proto:

• Netrýzněme se představami o zdánlivě dokonalých životech druhých.
• Žijme své vlastní životy, které jsou naše a jsou skutečné.
• Hledejme důvody proč se nám věci nedějí tak, jak bychom si přáli.
• Hledejme řešení a nebo jinou cestu, která nás k našemu snu (dobrému pocitu) dovede.

Každý můžeme ovlivnit nejen směr své cesty, ale také si můžeme vybrat boty ve kterých po ní půjdeme. Je jen na nás, zda nazujeme ty, které tlačí nebo najdeme takové, které jsou pohodlné. A nebo rovnou zajdeme k ševci.

S každou situací je tedy možné terapeuticky pracovat. Někdy stačí pouze informace, někdy je důležitá osobní podpora. Pokud ještě nemáte praktického průvodce – Jak si udržet zdraví a vitalitu navzdory vypjatým situacím v mateřství, můžete si ho zdarma stáhnout zde 7+7 tipů první pomoci při stresu a vyhoření.

Aby vám něco neuteklo, naskočte do soukromé skupiny Kořeny svízele – Vědomá žena a zdravé dítě, kde pravidelně sdílím příspěvky o osobním rozvoji, o dětech i o zdraví.

Těším se na vás!

S Láskou