Když se z mateřství stane očistec

Na nás matky a děti je někdy pohlíženo tak, jako by jsme byly všichni stejní – tabulkové! Dítě jí, spí, brečí, prdí, kaká a směje se. Nic víc, nic míň. Malé miminko – prostě žádná věda. Matky se dělí na hysterické nebo pohodové. Někdo mateřství zvládá a někdo ne. Tečka.

Jenomže ono to tak vůbec není! Každá jsme jiná, stejně jako naše děti.

Ambiciózním ženám může připadat celodenní utírání prdky nebo vylité šťávy na podlaze, jako ztráta času a peněz. Jiné ženy mohou být překvapené, protože péče o dítě není žádná dovolená, ale někdy fyzická a psychická dřina, a také velká zodpovědost. Některé ženy mohou být trochu vyjukané, pravidelně žhavící telefon pediatrovi nebo své mamince, aby se dozvěděly, že děti prostě někdy pláčou. Pak jsou tu ještě ženy, které i přes velmi pečlivou přípravu na mateřství tvrdě narazí. Jako jsem narazila já.

Žila jsem své sny

Ještě před porodem jsem prožívala krásné období, kdy se plnily moje sny. Měla jsem pracovní pozici po které jsem několik let toužila. Potkala jsem úžasného muže se kterým jsem měla svatbu snů.

Když přišlo vytoužené miminko, odešla jsem brzy na mateřskou, na kterou jsem se nesmírně těšila. Kýč to byl jak z románu a já se těšila na další etapu našeho života. Všechno jsem měla nachystané. Byla jsem šťastná a nemohla jsem se dočkat, až budeme opečovávat to naše malé štěstí.

Můj život dostával nový rozměr. Byla jsem hodně zvídavá, a tak jsem chodila na všechny možné kurzy a semináře ohledně porodu a péče o dítě. Připravovala jsem se na vědomý porod, cvičila jógu, meditovala a zajímala se o psychologii. S nadšením jsem se učila skládat látkové plínky, trénovala vázání nosícího šátku a užívala jsem si prostor pro sebe.

S prvními kontrakcemi se náš život otočil o 180 stupňů, ale jinak, než jsem očekávala. Můj román se začal proměňovat v černou kroniku.

Transformace nebo očistec?

Nastaly doby, kdy mě vyváděly z míry dotazy na to jak se s miminkem máme. Nechtěla jsem nic předstírat, a tak jsem pravdivě odpovídala, že to není žádný šlágr.

Protože jsem nedokázala skákat radostí, jako to dělaly jiné mámy, s očima plných slz mě pak přepadával svíravý pocit strachu z odsouzení. Pro okolí jsem byla jen neschopná hysterka co neumí uspat svoje dítě. Matka, která si mateřství neužívá a navíc si stěžuje.

Je to přeci to nejšťastnější období ženy!

Namísto srdíček okolo hlavy mi poletovaly starosti a nezodpovězené, dokola omílané otázky. „Proč právě já? Za co? Co dělám špatně? Vždyť jsem se na miminko tolik těšila a poctivě se na rodičovství připravovala!?“

Chtěla jsem být kontaktní máma, co respektuje svoje dítě jako lidskou bytost. Věděla jsem, že miminko není z gumy. Věděla jsem, že i miminko prožívá pocity a události okolo sebe stejně tak, jako my dospělí.

Věděla jsem, že každý malý tvoreček potřebuje vnímavý přístup rodiče, co porozumí jeho slzičkám, i když se třeba vzteká. Přála jsem si, aby má dcera cítila dostatečný pocit lásky a bezpečí. Byla jsem připravena věnovat jí tolik péče, kolik jen bude potřebovat.

Hleděla jsem do propasti a zvažovala jak to ukončit

Záhy jsem ale pochopila, že ve skutečném světě mateřství někdy nejde o věčnou zamilovanost, ale může jít o temné údolí plné strachu, bolesti a smutku. Byla jsem v permanentním stresu a neměla jsem kde čerpat sílu. Únavou jsem někdy jen stěží mluvila a kolena se mi vyčerpáním podlamovala.

Přes všechny snahy být dobrým rodičem, po porodu jsem hleděla osmnáct měsíců do propasti plné bolesti a zvažovala, jestli udělat krok do prázdna je jediný způsob mého vysvobození.

Všechno bylo špatně

Nízká porodní váha, dlouhodobé potíže s kojením, blinkání a trable se spánkem. Bez neutišitelného pláče jsme se samozřejmě také neobešli. I přes to, že jsem věděla o kojení více než někteří zdravotníci, tak i já jsem nakonec čelila velkým potížím.

Z nízké váhy, neustálého blinkání a celkové nespokojenosti jsem nedokázala rozpoznat hlad, natož co malou trápí. Jedno krmení, které ostatním trvalo pár minut, nám běžně zabralo několik hodin.

Připadala jsem si, jako bych uspávala plnou sklenici mléka. Obě jsme byly nonstop mokré a všude okolo nás byly zaschlé mapy mléka. Poletovala jsem ve dne v noci a na svou hygienu jsem sotva našla čas. Cítila jsem se jako vedoucí jogurtových závodů. A to doslova.

Zatímco celebrity propagují mléka umělá, já byla chodící reklama na to natrávené.

Po celodenních kočárkových závodech s imaginárním soupeřem (jinak totiž neusla a když se kočár zastavil – pláááááč), jsem doma místo odpočinku plynule přecházela na noční směnu. Celé noci jsem poskakovala a vymýšlela uspávací strategie, zatímco se pomalu zase rozednívalo.

Je pravda, že tyhle chvíle patřily k té romantičtější části mojí „dovolené“. V životě jsem totiž neviděla tolikrát svítat. Božínku, jaká radost!

Bylo to ale to jediné co z mého románu zbylo.

Mé životní sny se smrskly na marnou touhu naspat jednu jedinou hodinu v kuse (alespoň jednou v týdnu) a dopřát si základní lidské potřeby. Když mi moudré maminky (hlavně ty od spících dětí) radily, ať se v noci nestresuju koukáním na hodinky, pěnila jsem jak šnek.

Fakt, že jsem se ráno propočítala alespoň ke 4 hodinám spánku, mě držel při životě.

Když se mi za celý den podařilo někde ulovit polévku s houskou, byla jsem vděčná. Pít nebo jíst nebylo ani moc praktické, protože venku nebylo na záchod kam a v noci, byť se jen o milimetr pohnout, znamenalo znovu hodiny uspávat. Močák se roztahoval a žaludek dělal pravý opak.

Celé zda se to být neuvěřitelné a nepochopitelné, uznávám!

Možná jsem si to jen neuměla zorganizovat

Jak zněl jeden z mnoha „dobře“ míněných komentářů blízké osoby. Zaboha mi to plánování ale nevycházelo. Někdy jsem uspávala i 10 hodin, než se těm opuchlým víčkům podařilo spojit se v jedno. Když takový božský okamžik nastal, bedlivě jsem držela hlídku, abych v případě rušivého elementu mohla zasáhnout a včas ukvrdlat opět ke spánku.

Jinak přišel pláč a mrzutost z nevyspání. Neměla jsem tušení, zda moje dítě vydrží spát hodinu nebo jí za minutu probudí rána z dopadajícího zrnka prachu. A to naprosto bez nadsázky! Každé mňouknutí naší kočky, prasknutí v podlaze nebo v některém mém kloubu, znamenalo být znovu ve hře.

Slušně vychovaný člověk byl pro mě potencionální hrozba.

„Proč lidi při pozdravu tak strašně křičí!?“ rozčilovala jsem se.

Všechno na světě bylo najednou tak hlučné. Kočka začala doma dupat, listí venku šustilo jak na lesy a já slyšela trávu růst. Lidi na ulici mluvili nahlas a já byla na mrtvici, když kolem nás projelo auto (bydlíme v Praze).

Můj sluch se stal nepřirozeně citlivý a nervový systém křehký, jako spánek mojí holčičky. 

Kdo nás neviděl v akci, nechápal

Přestávala jsem své trápení s okolím i s rodinou sdílet. Byla jsem pro mnoho lidí jen neschopná matka, co neumí uspat malé dítě natož ho utišit.

Hysterka, co úzkostlivě lomcuje s kočárem, namísto aby dítě vzala do náručí a pochovala ho.

Na rady typu dudlík, zpívání nebo houpání, jsem časem reagovala agresivně a nebo vůbec. Komentáře „ať si zvyká na hluk“ jsem taky moc nechápala. Obzvlášť ne od lidí, co mají sami potíže se spánkem.

Byla jsem na dně psychicky i fyzicky.

S komentářem od nejbližší osoby, že jsem psychická troska, jsem nemohla nesouhlasit. Byla jsem zlomená, vyhublá hromádka neštěstí.

Pochopení jsem našla alespoň na internetu v tématických skupinkách, kde mě ženy neodsuzovaly a naopak chápaly. Snažily se mi poradit, ale ani tam řešení nikdo neznal. Rady, které se ke mně dostávaly, si často protiřečily a já se točila v bludném kruhu.

Nejčastější názor byl, že je to jen období a musím vydržet. Nikdo ale neřekl, zda to potrvá pár dní nebo dalších 60 let. U nás to vypadalo spíš na tu delší variantu.

„Uklidnit, vyklidnit, sklidnit…!!“

Velmi častá rada, která zaznívala nejvíce od žen, jejichž dítě usne tak, že zavře oči. Prostě samo. To stejné někdy radí i ženy s podobnými nespavci, protože se pravděpodobně řídí vírou o naději, která umírá poslední. Někde mě utěšovaly tím, že časté noční buzení je normální a pro dítě dokonce i prospěšné. Vážně? 20x každou noc a to tak, že už pak neusne? To jako fakt??

Nenarazila jsem ale na nikoho, kdo by mi dokázal vysvětlit v praxi, jak se dá vyklidnit s plačícím dítětem v náruči. Vím o jednom nesmrtelném Jogínovi žijícím v Himalájích, ale neznám nikoho, kdo by dokázal být zenově klidný, když dlouhé měsíce nespí v kuse víc jak 20minut.

Dcera byla nespokojená, hyperaktivní, nešla uspat. Šestinedělí nám skončilo asi v 8. měsíci, kdy jsem předpokládala v rámci několika hodin potřebu. Byl to náš první, velmi hrubý, záchytný bod. I tak bylo těžké po někom chtít hlídání, když jsem sama měla problém dceru ukočírovat. Netušila jsem kdy bude jíst, ani co se bude dít v příštích minutách.

Nebyla jsem jako měsíček na hnoji

Neznám nikoho, kdo denně uběhne půlmaraton s kočárem a přitom by se s pukajícím močákem rozněžňoval nad zalykajícím se miminkem. Nepoznala jsem ani nikoho, kdo dokáže NEpřenášet nervozitu na dítě, když se mu pod rukama rozpadá doposud šťastné manželství.

Společenské nepochopení

Stále často narážím na lidi, kteří se velmi podivují, pokud některé ženy nechtějí o druhém dítěti ani slyšet.

Nechápou, proč je některá máma nespokojená nebo dokonce otrávená z vlastního dítěte. Bez jakéhokoli zájmu ji v mžiku dokáží odsoudit, jako by byla masový vrah.

Ženy, které měly spící bezproblémové děti velmi těžko pochopí tu obrovskou beznaděj, která se každým dnem prohlubuje.

Tu neutišitelnou zoufalost, která vede ženu ke strašlivým myšlenkám, za které se pak nenávidí.

Moje zkušenost bohužel není nic výjimečného a podobně vyčerpaných žen je okolo nás spousty. Ale protože se všude prezentuje, že je mateřství to nejkrásnější období v životě ženy, ze strachu z odsouzení některé ženy raději předstírají, že to zvládají. Jiné to vezmou za druhý konec a léčí se upozorňováním na neschopnost chyby druhých matek.

Nikdy nemůžeme vědět, proč jsou některé maminky tolik podrážděné, úzkostlivé, nebo snad hysterické. 

Ani počet dětí není zárukou bobříka „Dělám to lépe než ostatní“

Na vlastní kůži jsem poznala, že kdo, co, a jak zvládá, není otázkou inteligence ani míry zapálenosti pro mateřství. I když jsem dokázala překonat velmi vysoké laťky, byla jsem naprosto zoufalá.

Jela jsem na 1000 % a každým dnem mi bylo hůř a hůř. Zvládala jsem vydat neskutečné množství energie, ale neměla žádný prostor na odpočinek. Narážela jsem na okolí, které mi sypalo sůl do ran a dostávala jsem všechny nálepky výše zmiňované.

Pochopení bylo minimální. Stále mi někdo s úsměvem radil, ať nemaluju čerty na zeď a zkusím jejich zaručenou radu, přestože patřila do základního balíčku péče o dítě.

Nikdo neviděl, že moje úzkosti mají tříkilové opodstatnění a jako s přitroublou prvorodičkou se mnou mluvili i lékaři. „To je normální maminko, některé děti spí prostě méně“ Kurrr*aaaaaaaaa!! Přeci nejsem úplný idiot! Vřelo to ve mně.

Pochopila jsem, že u medicíny pomoc nenajdu a pokračovala dál jiným směrem.

Když mě něco bolí, hledám příčinu

Svoje mteřství jsem bohužel vnímala jako nejhorší část svého života. Ale přesto ničeho nelituji a není mi z toho už smutno.

Díky našim potížím jsem poznala mnoho úžasných lidí a odborníků. Prostudovala jsem opravdu mnoho informací ohledně problematiky mateřství a citlivých nespokojených dětí.

Zbořily se mi naivní představy o perfektní mámě, která uchrání své dítě před zlým světem a traumaty.

Setkala jsem se se svými stíny a mohla nahlédnout na hranici života – na úplné dno vlastní Duše.

• Díky letité práci na osobním rozvoji jsem pochopila, že musím své ublížené ego utišit a přestat vinit druhé z nevhodného chování vůči mé osobě.
• Musela jsem sebrat odvahu a připustit si, že v tom, co se mi děje, mám tak trochu sama prsty.
• Musela jsem uvěřit, že sama mohu ovlivnit i tuto situaci.
• I když to velmi bolelo, přestala jsem prskat a začala prostě makat.

Velmi mi pomohla postklasická homeopatie, která odvedla spousty práce nejen na mojí psychice. Zároveň mi pomohla udržet zdraví, navzdory tomu nejnáročnějším období v mém životě. Začala jsem praktikovat harmonizační cvičení a dělala další malé, ale velmi důležité krůčky, které mi pomohly vystoupat ze dna.  Jednoduché základní kroky jsem pro další ženy sepsala v průvodci, který je zdarma ke stažení 7+7tipů první pomoci při stresu a vyhoření

Dnes už i já mohu prožívat TEN pocit šťastné a spokojené mámy a náš den už se neodehrává na válečném území plném napětí, křiku a slz a přátelům mohu konečně odpovídat s úsměvem a říkat: „Máme se dobře, protože je moje dítě prostě BOŽÍ!“

Hledala jsem pomoc, ale marně

Tenkrát jsem marně hledala někoho, kdo by mě tím vším provedl a pomohl mi z toho kolotoče bezpečně vyskočit ven.

Běhala jsem od čerta k ďáblu a utratila tisíce u různých terapeutů. Někteří krčeli rameny, jiní jen konstatovali, že ještě neviděli takto dráždivé dítě.

Hlavu jsem měla k prasknutí neustálým hledáním informací v knihách i na internetu.

Platila bych zlatem za individuální přístup a praktické rady.

Dostávalo se mi jen obecných rad, nefunkčních doporučení a prázdných ezoterických pouček.

Dnes se individuálně věnuji ženám, které nenachází řešení ani odpovědi na své potíže, tak, jako tomu bylo u mě.

• Šetřím čas od neúspěšného hledání informací.
• Vysvětluji, co a proč se odehrává (nejen) v psychice a na těle zároveň.
• Vědomě pečuji o tělo i zraněnou Duši.
• Pomáhám situaci pochopit a předávám řešení na míru.

Zvu vás do soukromé supiny pro ženy Kořeny svízele – Vědomá žena a zdravé dítě, kde pravidelně sdílím informace o zdraví, mateřství, homeopatii a osobním růstu. Pokud chcete své situaci lépe porozumět a začít jí řešit, pro individuální konzultaci mi můžete napsat rovnou SEM, ráda vám pomohu.

„Svůj osud najdeme ve vlastních vzpomínkám. Buď i Ty jeho tvůrcem!“

S Láskou