Jsem rozbitá já nebo moje dítě?

Tento článek jsem napsala pro všechny, kteří lamentují pokaždé, když vidí děti vybočující z řady, nebo odsuzují praktiky jejich neschopných matek. Ráda bych tento článek věnovala ženám, které už měly tu čest zavítat do světa tvrdého mateřství s náročnějším děťátkem. Mám na mysli maminky, které se trápí tím, že si se svým dítětem jednoduše neví rady. Nemyslím mámy, které jsou překvapené z náročné péče o miminko.

Tohle totiž nejsou mámy jakkoli neschopné nebo nezralé. Ba právě naopak!

Často to bývají ženy, které i přesto, že jsou obětavé a informované, neví si s prckem rady. A nemyslím s prckem, který se stává problémovým vlivem nefunkční rodiny nebo následkem příliš tvrdé nebo nevhodné výchovy.

Existují totiž děti, na které nefungují základní rady tak, jako na těch asi 80 % ostatních. Většina dětí, která bývá takzvaně bezúdržbová, je přirozeně zvídavá s tendencí následovat svého rodiče od kterého se přirozeně učí. Je tu ale ještě malé procento dětí o kterých se nikde nedozvíte. Alespoň mě to překvapilo hodně, a to jsem se o problematiku dětí aktivně zajímala celé své těhotenství.

Zoufalství! Vyvrhnutí společností ze společnosti, pocit nekonečné prázdnoty…

Ano, kdo tohle zažil, asi tuší o čem je řeč. Mezi zasvěcenými matkami se takovým dětem říká ,,NÁROČŇÁCI“. Řekla bych, že pro okolí je to takové UFO. Kdo tohle UFO neviděl, nevěří v jeho existenci. Podobným mimoněm se časem stává i jeho máma, kterou stále někdo ledabyle uklidňuje tím, že to, co se jí děje, je naprosto běžné. Okolí z jejího vyprávění jen nabývá dojmu, že prostě jen přehání a mateřství jednoduše nazvládá.

Děti, o kterých je řeč, jsou velmi nevyzpytatelné a často se od těch ostatních liší už od narození. Jejich matky po porodu čelí tvrdé zkoušce. Je velmi těžké přijít na to, jak takové dítě uspokojit, protože nikdy nevíte co ho trápí.

Ječí až fialoví, zalykají se, kopou, vztekají se i desítky minut, každých deset minut nebo jsou prostě většinu dne ukňourané, smutné a bez šťávy. Cokoli se okolo nich děje, je pro ně nuda nebo obrovský problém. Nebaví je si hrát, nic je nezaujme a většinou mají potíže i se spánkem.

V pozdějším věku lezou po skříních, jako by neslyšely varování a ani si neuvědomují důsledky svého chování. Dělají nepochopitelné, často nebezpečné věci. Několikrát denně dokáží velmi efektivně vyjádřit svou nespokojenost v podstatě s čímkoli. Mám takové tušení, že problém může vytvořit i fakt, že je třeba úterý, venku fouká, fouká málo, fouká hodně a nebo vůbec. Trošku jsem to nadnesla, ale to jen pro lepší pochopení.

Každý večer, když po několika hodinovém uspávání takové dítě usne, jde v podstatě o malé vítězství – dítě i jeho matka tento den přežily. Ne, tyhle děti nikdy neusnou vyčerpáním, ani kdyby makaly týden v dole. Prostě ne! Spánek vehementně bojkotují a únava jen plynule přechází do totálního přetažení – takže smůla, mamko!

S těmito dětmi se nelze domluvit. Ani je přeprat. Často jsem místo roztomilého děťátka viděla malého devila, jak z něj šlehají plameny. Nekecám! Kolikrát bych raději odpočívala, třeba právě v tom dole, než abych uspávala malého dábla, který když se rozčílil, srolovala se mi gumička z vlasů. Avšak ani po usnutí nepřichází pocit radosti ani úlevy. Může se totiž vzbudit! A to kdykoli!

Po několika hodinovém uspávání se totiž vzbudí klidně už za 20 minut. A kdy zase usne? To podle mě neví ani Bůh…

A ráno celé znovu!

Vědomí toho, že zítra bude všechno na novo, psychice rozhodně nepřispívá. A ne, není to přivolávání si potíží, jak jsem slýchávala. Byla to prostá dennodenní zkušenost s tím, že jsem už věděla dopředu co může problém způsobit . Dělala jsem tedy všechno proto, abych potížím předešla. Když jsem viděla, že se ke kočárku blíží osoba, která by mohla spící dítě vzbudit kopnutím do kamínku na silnici, běžela jsem rychle houpat. Tohle opatření jsem už měla v malíku. Nebyla to klasická úzkostlivost. Jen jsem věděla, že když nezakročím – bude řev! Taková byla moje realita všedních dní.

Vnitřní smíření se s tím, že každým dnem začíná nová bitva o přežití

Pokud je na tohle máma takového dítěte sama nebo nemá pravidelný relax, její psychika se každým dnem zhoršuje. Maminky těchto dětí jsou na tom každým dnem hůř a když říkají, že už nemůžou, tak je to pravda! Nezřídka se ocitají na samém dně, ale nikdo jim to moc nevěří. Pro takové mámy jsem sepsala průvodce 7+7 tipů první pomoci při stresu a vyhoření, který je ke stažení zdarma.

Z vlastní zkušenosti dobře vím, že je problém s těmito dětmi začlenit se do společnosti. Nebývají tedy moc vidět, a proto se o nich ani nemluví. Jsou velmi nevyzpytatelné a někam s nimi dojít je nadlidský úkol. Když už se ale někde objeví, okolí si většinou mumlá cosi o hysterické neschopné matce a malém nevychovanci.

Znovu podotýkám, že se tady nejedná o klasické výchovné přešlapy, kdy dítě nemá hranice nebo jich má příliš. Oni se horko těžko nastavují, protože takové dítě bývá nezvykle NEspolupracující už od miminka.

Setkávat se s kýmkoli bylo příliš náročné pro všechny zůčastněné…

Už po pár týdnech po porodu jsem se bála nastoupit do MHD. Bála jsem se jít do obchodu, bála jsem se vzdálit od domova. Nikdy jsem nevěděla, kdy se ten nezastavitelný pláč spustí. Byla jsem stále jak na jehlách. Jako bych měla v ruce tíkající granát. Tik… ťak…. tik…. ťak….

Nikdy jsem nevěděla, co se v příštích minutách bude odehrávat. S mým malým blonďatým nevyzpytatelným a hlučným granátkem jsem už nechtěla zatěžovat kamarádky, které měly se svými dětmi vždy jasné plány a jasné představy o prožití hezkého dne.

Dlouhé měsíce jsem se s modroočkou sama toulala po okolí, válely jsme se spolu na dece a chytaly lelky. Prostě úplná dovolená! Kromě lelků jsem ale také chytala natrávené mléko, zatímco jsem malý odjištěný granát přehazovala z jedné ruky do druhé.

Honila jsem jí jako ještěrku. Neposeděla, nepoležela.Když jsem zrovna nepobíhala s kočárkem přes trávník, nepřirozeně jsem se houpala v kolenou natřásajíc nosítko na břiše. Po 4 měsících se mi při pohledu na kočárek dělalo fyzicky špatně.

Šestinedělí

Jen pro lepší představu nastíním jak vypadá běžné šestinedělí, které většinou bývá společným jmenovatelem všech maminek. Šestinedělí je doba, kdy si matka, společně s dítětem, utvářejí denní a noční návyky. Máma se snaží rozeznat druhy pláče, potřeby a chování jejího dítěte. Já jsem takové šestinedělí měla 8 měsíců, kdy jsem se ve dne a v noci snažila přijít na to, co malou trápí, jak jí pomoci a jak jí uspat.

Někdo si přeje, aby se dítě nebudilo 4x za noc na kojení (což je samozřejmě náročné) a konečně spalo 12 hodin v kuse. Přála jsem si pro sebe spánkové intervaly delší o něco déle než 20 minut. Než jsem totiž stihla upadnout do hlubšího spánku, už jsem vyskakovala s plačícím dítětem v náručí a snažila se ho další hodiny uspávat.

Vlastně jsem nerozlišovala den a noc. Ono se mi to slévalo v jeden dlouhý, nikdy nekončící den. Několikrát do roka jsme samozřejmě měli i světlejší dny, ale to nebývala první vlaštovka, ale spíš jen provokace, abych viděla, jaké by to bylo kdyby…

Každý den může vypadat jako boj o přežití

Sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Trvá to měsíce, může to trvat roky. Že by člověk takový režim dlouho nevydržel? Ano, to je pravda! Ne zřídka se stává, že rodina i přátelé se od těchto vvržených žen odvrací.

Ty kolabují nebo končí, v lepším případě i na antidepresivech. Naprosté vyčerpání a bezmoc může někdy vést k myšlenkám ublížit sobě nebo dítěti. Díky spánku nabíráme energii, ale také běhen něj dochází k regeneraci celého těla i mysli. Je tedy velmi důležitý, obzvlášť pro maminky, které za celý den spotřebují spousty energie nejen kojením a běháním, ale také i přemýšlením o výchově a neustálou pohotovostí, aby se někomu něco nestalo.

Téma náročnějších dětí je téma, o kterém se příliš nemluví. Mnoho maminek se cítí na dně, protože si myslí (okolí se to nebojí dávat najevo) že jsou špatné nebo neschopné mámy.

„Tak si nestěžuj, jsi přeci matka!“

Protože dítě = štěstí a nekonečná kýčovitá dovolená plná srdíček a naplněných životních snů.

Možná se o tom nemluví proto, protože jsme my ženy často vychovávány v módu, ve kterém musíme všechno perfektně zvládat, všechno vydržet a hlavně nefňukat! A tak se z mého mateřství stal očistec.

I já jsem se přestávala svěřovat mámám, které tohle nezažily. Automaticky totiž nabývaly pocitu vlastní výjimečnosti. Dávaly najevo, že je nic netrápí, potože ony to dělají, na rozdíl ode mě, správně. Možná jejich vlastní pocit rezerv a mezer na chvilku vymizel a díky mě se na chvíli stávaly supermatkami.

Jak poznáte mámu náročňáka?

• Bývá jiná než ostatní. Dokáže pochopit druhé a soucítit s nimi. Vyptává se na podrobnosti potíží a snaží se opatrně pomoci svou vlastní zkušeností.

Což vlastně v dobré víře dělají i všichni ostatní. Jen si neuvědomují, že to někdo může mít opravdu jinak, a tak situaci jednoduše měří podle sebe. I proto vzniká na světě řada nedorozumění.

• Často zmiňuje, že si neumí představit mít druhé dítě a na to stávající se neusmívá jak měsíček na hnoji.
• Neskáče nadšením, když se jí dítě probudí, ale naopak jejím tělem projede mrazivý pocit zděšení.
• Je vyčerpaná psychicky a fyzicky.
• Je odevzdaná a často vypadá smutně, protože se cítí být vyloučená od společnosti, někdy dokonce od své rodiny.
• Vypadá jako neschopná, úzkostlivá matka obskakující nepříjemné dítko.

Je jen rozmazlená!

Sem tam někdo pronesl, že své dítě rozmazluju a že jsem přehnaně úzkostlivá. Já věděla, že moje dítě něco opravdu hodně trápí, a to tak, že by to nenechalo chladným ani největšího ignoranta. Přirozeně jsem jen hledala cestu, jak uklidnit svoje dítě, a proto jsem stále houpala, uspávala, a obskakovala ho. Okolnosti už ale nikdo nevnímal.

Byla jsem ukázková úzkostlivá máma, které ostatní radily, abych se uklidnila. To, že moje úzkosti a obavy odněkud pramení, nikdo neviděl. Tohle většinou pochopí ti, kteří mají podobnou zkušenost. Nebo ti, co mají rozvinutý empatický smysl. Já jsem ráda, že jsem tohle mohla zažít, protože do té empatické skupiny jsem já dříve zrovna také dvakrát nepatřila 🙂

Dítě, které vykazovalo poruchy autistického spektra…

…už je minulostí. Dnes máme doma skvělou holčičku, ale já nikdy nepřestanu hledat společného jmenovatele nás, maminek náročňáků, proč se zrovna nám tohle dělo, nebo stále děje.

Netrýzním se, ani si nic nevyčítám. Dnes už ne. Nějakou dobu mi trvalo vše zpracovat, nebylo to jednoduché a bez pomoci bych to nezvládla. Na co jsem přišla a jaké odpovědi jsem našla, posdílím s vámi v dalším článku.

Pokud tam ještě nejste, zvu vás do podpůrné soukromé skupiny pro ženy Kořeny svízele | Tajemství osudů, kde najdete zajímavé informace ohledně mateřství, osobního růstu a zdraví.

V článku Co když se mají jiné mámy lépe můžete mrknout na to, co s pocity závisti nebo pocitu osobního nenaplnění.

Pokud potřebujete i vy pomoct najít cestu ze začarovaného kruhu, můžete mi napsat SEM.

Všem mámám ze srdce přeji hodně sil a takovou cestu, která bude pro každou z nás tou nejlepší.

S Láskou