Proč nelze pomáhat bez očekávání?

Rozmohl se nám ve společnosti takový nešvar, a tím je rada:

„Pomáhej bez očekávání!“

Je to sice krásná hluboká duchovní rada, a jak už to u podobných mouder bývá, nemusí být vždy správně uchopena. Tato mantra posledních dní je na sociálních sítích velmi častá. Bohužel je trošku překroucená a nabývá jiného významu.

Můžeme si vybírat komu pomůžeme? Je to tak v pořádku nebo je to vypočítavost? Je naší povinností pomáhat?

Na co si dát pozor, když se rozhodneme někomu pomoci? Co udělat, aby naše pomoc nebyla destruktivní? Co je důležité vědět, pokud chceme pomáhat?

Jsme každý automaticky pokorný?

Na sociálních sítích se poslední dobou hromadí stížnosti na tzv. nevděčníky. Stížnosti píší lidé, kteří pomáhají s velkým nasazením, ale situace se ubírá trošku jiným směrem než čekali. Někteří lidé, co pomoc využívají, nedokáží jejich vstřícnost náležitě ocenit a dochází pak k velkému zklamání ze strany pomáhajících.

Při veřejném sdílení negativní zkušenosti sklízí autor příspěvku řadu nepříjemných komentářů a dostává nenápadnou nálepku „ehmmm… SOBEC!“.

„Pomoc by přeci měla být bez očekávání!“

Ač je z celého příspěvku autora cítit dobrý úmysl a dle detailně popsané situace i velké zklamání, mnozí nemají špetku pochopení. A to jen proto, že si dotyčný dovolil sdílet negativní zkušenost, která by naopak mohla posloužit ostatním jako varování.

Jak to s tímto tvrzením doopravdy je?

Toto tvrzení je sice pravdivé, ale stejně tak, jako jakékoli jiné moudro, by se nemělo aplikovat na jakoukoli situaci. V tomto případě může být velký rozdíl pokud pomáháme jednorázově nebo dlouhodobě!

Pomohu-li jednorázově, dělám to z vlastní vůle a neočekávám za to nic. Je to dobrovolná služba, za kterou neočekávám obdiv, úctu, dárky, nebo jakékoli jiné naturálie. NIC. Pokud je pomoc jednorázová, pomohu a odcházím s dobrým pocitem. Dělám to proto, že vím, že mohu.

V čem se liší pomoc dlouhodobá?

Taková dlouhodobá pomoc může stát mnoho starostí, nervů a času na úkor vlastní rodiny nebo práce. Může také padnout hodně peněz z vlastní kapsy, která není bezedná.

Při dlouhodobé pomoci je proto potřeba koukat dopředu. Je dobré mít plán a mít jasně stanovené vlastní limity. Pokud druhému poskytneme ubytování, peníze, jídlo nebo své služby, je nutné mít ujasněné, kam až jsme ochotní zajít. Stejně tak je nutné informovat dotyčnou osobou, jenž pomoc nabízíme, o tom, jaká jsou pravidla a mít s ní domluvený plán.

Jelikož jsme každý jiný a máme jiné životní standardy, kouřové signály nejsou na místě. Jasnými pravidly dáváme druhým najevo kde jsou naše hranice, které se nepřekračují.

Pokud dotyčný pomoc za daných podmínek odmítne, nevadí. Vyvarujeme se tak možnému a často zbytečnému nedorozumění. Naši pomoc pak může využít někdo, komu dané podmínky budou vyhovovat.

Je opravdu každý rád za jakoukoli pomoc?

Pakliže jsme vystaveni zásadní životní změně, kdy nečekaně přijdeme o práci, o dům nebo o nějaké své jistoty, NEZNAMENÁ to, že se automaticky stáváme pokornými bytostmi. Vše je proces, a tak i člověk, kterému je pomáháno, může mít stále své původní potřeby a očekávání jako měl dříve.

Kde dávame hranice běžně?

Pokud si přineseme domů například pejska z útulku, aby nám bylo společně příjemně, budeme se ho snažit naučit určitým návykům. Jen proto, že je z útulku, nemá, na rozdíl od našeho stávajícího psa, privilegium lézt do postele – pokud to tak sami nechceme. Kromě naší lásky a péče mu bezpečně nastavujeme limity kam může zajít.

• Nebudeme tedy od psa očekávat, že změní své návyky sám od sebe.
• Nebudeme očekávat, že si jednoho dne uvědomí, že čůrat na gauč se nemá.
• Nebudeme očekávat, že nám naše děti přestanou nadávat, pokud jim nedáme hranice.
• Nebudeme očekávat od partnera, že začne pracovat, pokud to tak sám necítí.
• Nebudeme od dospělých lidí očekávat, že mají stejné hodnoty jako my.
• Nebudeme od druhých očekávat, že jsou slušně vychovaní a uvědomí si, že nám svým nevhodným chováním ještě přidělávají práci.

Někdy naše přílišná pomoc může druhé brzdit a dokud neřekneme DOST, někteří lidé nemají motivaci pohnout se z místa.

Člověk, který chce nezištně pomáhat neočekává vděk, obdiv, úctu, dárky, naturálie, ale ani to, aby ho psík, nebo kdokoli jiný, miloval. Pokud ale někomu poskytujeme péči, máme právo očekávat snahu i od druhé strany.

Máme právo vkládat vlastní energii tam, kde se bude dál kultivovat a kde poroste. Pokud svou energii vložíme tam, kde o to dotyčný opravdu stojí, předejdeme ztrátě chuti pomáhat dálším a naopak nás to bude ještě nabíjet.

Člověk, který dlouhodobě někomu pomáhá, má právo očekávat od druhého určitou pokoru, snahu se jakkoli zapojit a vynaloží určité úsilí k tomu, aby se nestal koulí u nohy. Bude se snažit, aby se dokázal co nejdříve postavit na nohy vlastní a uvolnil tak místo pro další, kteří o pomoc stojí.

Hranice

Tento článek není o tom, komu a jak pomáhat. Tento článek je pouze o zdravých hranicích, které nám často při pomoci druhým chybí. Pokud nás naopak někdo využívá, může to být signál pro nás, abychom o vlastních hranicích alespoň popřemýšleli.

Pokud se nám nedaří nastavit hranice, je potřeba zapracovat na vlastní hodnotě. Pokud je naše sebehodnota nízká a nevážíme si sami sebe, není divu, že se pak můžeme v pomoci pro druhé rozkrájet. I třeba na úkor sebe. Můžeme tomu říkat jak chceme, ale pokud jdeme za hranice svých možností, podvědomě hledáme uznání druhých, protože si je nejsme schopni dát sami. Pokud nejdeme za hranice svých možností, pomoc druhým nás nevyčerpává, ale naplňuje a motivuje v tom pokračovat.

Co když jsou druzí nevděční?

Už se vám stalo, že vaši nezištnou pomoc někdo začal zneužívat? Nebo se vám takové situace stále opakují a lidé vás vysávají?

Je to velmi nepříjemná zkušenost, která může přinést mnoho hořkosti. Není ale nutné ztrácet naději! I když čas od času o něco přijdeme (může to být majetek nebo víra v mír a lásku) něco si z toho přeci jen můžeme vždy odnést. A tím je osobní ZKUŠENOST, která je k nezaplacení!

Jak zjistím, co mi má nepříjemná situace přinést?

Vždy velmi pomůže se ptát!

Pokud se vám stane něco nepříjemného, ptejte se! Ptejte se sami sebe PROČ?

• Proč se mi to stalo nebo se mi to stále opakuje?
• Proč jsem to dovolil/a?
• Jaké signály tam byly a já je neviděl/a?
• Proč se mohu rozkrájet pro druhé na úkor sebe?
• Proč mám raději druhé než sebe?
• Proč se bojím říci NE a nebo DOST?
• Jaké bylo mé očekávání?
• Jakým byl můj opravdový záměr a co jsem tím chtěl/a získat?
• Co mi to vzalo?

• Jak poznám člověka, který mou snahu a energii ocení a využije pro svůj rozvoj? Jak se naopak pozná poživačný člověk?

• Mám strach stanovit si hranice? Proč? Co by se mi mohlo stát?

A tak dále… Ptejte se a odpovídejte si upřímně. Dovolte si nebýt správňák a odhalte v sobě i vlastnosti a emoce, které „nejsou“ správné. Připuste si svou temnou stránku, kterou má každý z nás :-).

Možná dojde k ulevujícímu uvědomění, možná odhalíte něco co je potřeba hlouběji zpracovat. Podobnými otázkami se můžete naučit poznávat (nejen) sami sebe, ale také své potřeby, které jsou při pomáhání druhým vemi důležité.

Donť STOP, believe in!

Nemusíme se nechat nepříjemnou situací zastavit! Můžeme poznat víc než je hořkost a zklamání. Můžeme poznávat sami sebe a můžeme jít dál, dál za své hranice hořkosti. Můžeme najít lásku a pochopení i tam, kde nejsou na první pohled vidět. Ve společnosti nebo třeba právě v sobě!

Protože: Porozumění je základním kamenem míru v nás, a tím i v naší společnosti.

Pokud potřebujete pomoci s nastavením hranic nebo máte nějaké otázky, využijte rychlou cestu kliknutím SEM, ráda vám pomohu. Zvu vás také do soukromé supiny pro ženy Kořeny svízele – Tajemství osudů, kde pravidelně sdílím zajímavé informace ze života, a také praktické tipy ohledně zdraví žen a dětí.

S Láskou